Mýty a legendy o souhvězdích

Mytologie spojila souhvězdí Cefea, Kasiopeji, Andromedy, Velryby a Persea v jedné úžasné legendě, kterou znají lidé od nejstarších dob.

Daleko, až na jižním konci Země, byla rozkvétající krajina Etiopie, jíž vládl král Cefeus se svou manželkou královnou Kasiopejou.

Král Cefeus a královna Kasiopeja měli jedinou dceru – jmenovala se Andromeda. V péči svých rodičů Andromeda vyrůstala šťastně a stala se krásnou dívkou, krásnější než všichni Etiopané. Okouzlena krásou své dcery se královna Kasiopeja všude chlubila, že Andromeda je krásnější než mořské nymfy, které v hlubinách moře předly se svými zlatými přeslicemi.

Mořské nymfy, pobouřené a zarmoucené královnou Kasiopejou, se slzami v očích vylily svou bolest před vládce moří a hlubin, boha Poseidona. Svraštil Poseidon obočí a rozzlobený poslal Etiopii nevídanou katastrofu. Každý den, kdy Helios létal na svém zlatém voze přes oblohu, z bouřlivého moře vycházela příšera – obrovská a hrůzostrašná Velryba. Z jejích obrovských úst a strašidelných očí vycházely ohnivé plameny a z jejích uší vycházely černé mraky, po kterých nastávala zlověstná tma.

Obrovitánská a strašidelná Velryba se každý den vynořovala z hlubin moře a plavala podél břehů Etiopie. Všude tam, kudy prošla, vše spálila a proměnila na popel kvůli prudkým plame-nům, které plivala na všechny strany. Nad rozkvétající Etiopií viselo nebezpečí, že z ní zůstane pouze spálená poušť. Skončily písně ptáků, na polích už nebyly žádná stáda, Etiopané pociťova-li strach a hrůzu. Všude bylo slyšet pouze pláč a vzlykání. Nikdo nedokázal zachránit zemi před velkou pohromou, která ji postihla.

Zoufalý král Cefeus se zeptal věštce, jak se dá země zachránit před pohromou, která ji zasáhla. Věštec mu odpověděl takto:

„Velryba přestane zpopelňovat vaši zemi jen tehdy, když ji necháte, aby snědla vaši jedinou dceru Andromedu. Taková je vůle bohů!“

Král Cefeus, který se skoro udusil vlastními slzami, řekl Kasiopeji, jaká je vůle bohů. I ona se rozplakala a nemohla říct nic.

Král Cefeus a královna Kasiopeja tedy dlouho plakali, ale když nadále sledovali, jak obrovské plameny každý den vycházejí z úst Velryby a přeměňují jejich zemi na poušť, rozhodli se podro-bit se vůli bohů. Jednou, velmi brzy ráno, ještě před tím, než bohyně Éós svými růžovými prsty otevřela dveře nebeského paláce, aby vypustila Helia na jeho voze ze zlata, vzal Cefeus a Kasi-opeja svou dceru Andromedu na skalnaté mořské pobřeží. Svázali ji řetězy, přivázali ji silně na strmou skálu a nechali ji tam plakat samotnou. Pouze paprsky boha slunce Helia se něžně do-týkaly krásného obličeje Andromedy.

Najednou se moře začalo bouřit. Obrovské vlny začaly narážet do pobřežních skal... Z jeho hlubin vyšla příšera – obrovská Velryba. Široce otevřela svá strašidelná ústa a z nich vycházely divoké plameny. Její dlouhý ocas, pokrytý hustými černými šupinami, se proháněl bouřlivými vlnami.

Když Velryba viděla Andromedu připoutanou ke skále, otevřela ústa svá ještě šířeji. Zuby měla ostré jako meče a z jejích očí vyskakovaly krvavé blesky. Otočila se k princezně a začala se k ní přibližovat. Andromeda vykřikla. Za chvíli by ji příšera roztrhla... Ale z výšek, kde měl na sobě své okřídlené sandály, viděl Perseus příšeru, která se blížila ke skále, a zaslechl výkřiky dívky, která byla na ni připoutaná. Jako šíp vyletěl Perseus k hrozivé příšeře a bodl ji mečem. Příšera se rozzlobila a začala chrlit ještě větší plameny, které se již dotýkaly nohou nešťastné Androme-dy. Nebyl čas, aby Perseus v boji pokračoval. Sáhl do brašny, vytáhl hlavu Medúzy, svůj zrak od ní odvrátil tak, aby se na ni nedíval, a nasměroval ji na příšeru. V tom okamžiku se z Velryby stal obrovský skalnatý ostrov uprostřed rozbouřeného moře. Perseus dal hlavu Medúzy zpět do brašny, osvobodil Andromedu a zeptal se jí, kdo vlastně je a proč je tak připoutána.

Ještě se slzami v očích Andromeda řekla Perseovi o svém prokletém osudu. Perseus ji vzal zpátky do paláce jejích rodičů. V očích krále Cefea a královny Kasiopeji se objevily slzy radosti, když viděli svou krásnou Andromedu naživu. Dlouho obdivovali nevídaný hrdinský čin Persea a svou dceru Andromedu, kterou zachránil, mu dali za ženu.

Dokonce i některá „nová“ souhvězdí (zavedená v 17. – 19. století) dostala jména související se starořeckou mytologií. Toto je případ souhvězdí Honicích psů.

Legenda o souhvězdích Velké medvědice, Malého medvěda, Pastýře a Honicích psů

Podle starořecké legendy je Velká medvědice krasavice Kallisto, kterou nejmocnější bůh Zeus miloval nadevše a se kterou měl syna jménem Arkas. Ale Diova manželka, která na něj velmi žárlila, se rozhodla vychytrale zničit svou sokyni tím, že ji přemění na medvědici. Jednoho veče-ra, když se Arkas vracel z lovu, na prahu matčina domu uviděl velkou medvědici. Natáhl luk, a právě když šíp vyletěl k šelmě, viděl to bůh Zeus. V tom okamžiku chytil medvědici za ocas a odnesl ji na oblohu, odkud i dnes září jako souhvězdí Velké medvědice (proto má i tak nepřiro-zeně dlouhý ocas). Arkasa proměnil na hvězdu, která dnes svítí jako jasná hvězda Arktur v sou-hvězdí Pastýře. V souhvězdí Malého medvěda staří Řekové viděli milovanou služku krásnou Kallisto. Teprve v roce 1690 se v hvězdném atlasu Jana Hevelia objevilo nové souhvězdí, které se nachází v dříve „prázdné“ oblasti oblohy pod ocasem souhvězdí Velké medvědice. Toto sou-hvězdí nazval Honicí psi, čímž „doplnil“ mýtus o jednom z nejznámějších souhvězdí.