Výzkum Sluneční soustavy a hledání mimozemského života
Výzkum Sluneční soustavy je důležitou součástí hledání mimozemského života. Automatizované vesmírné sondy už navštívily všechny planety Sluneční soustavy, některé z jejich měsíců, některé planetky a komety. Podle vědců jsou nejpravděpodobnějšími místy, kde mohl (nebo může) existovat život (mikroorganismy), Mars, Europa (Jupiterův měsíc) a Enceladus (Saturnův měsíc). Všechny měly (nebo v současnosti mají) tekutou vodu na povrchu nebo blízko jeho povrchu. Zajímavý je i další z měsíců Saturnu – Titan, protože se zdá, že má jezera tekutého metanu a samotný Titan je svou geologickou aktivitou a atmosférickým složením podobný Zemi v dřívější fázi jejího vývoje.
Dalším způsobem, jak hledat život ve vesmíru, který aplikují i mnozí amatéři, je pokusit se zachytit signály technologicky vyspělé mimozemské civilizace. Od 60. let minulého století výzkumný ústav SETI (z ang. Search for ExtraTerrestrial Intelligence) analyzoval elektromagnetické signály přicházející z vesmíru (zejména signály rádiových vln a viditelného světla) v naději, že detekují mimozemský civilizační signál. SETI samozřejmě neočekává registraci zprávy v lidském jazyce, ale hledá struktury signálů, které by se přirozeně nevyskytovaly. Jejich pokusy zatím nejsou úspěšné.
Antropický princip (doplňující materiál)
Jak již víte, kosmologický princip předpokládá, že fyzikální zákony a jejich základní konstanty jsou v celém vesmíru neměnné. Dnes astrofyzici pomocí pozorování s velkou přesností prokázali, že za posledních 10 – 12 miliard let se základní konstanty nezměnily. Nicméně legitimita postulátu, že konstanty jsou neměnné, není nesporná. Například podle teorie velkého sjednocení (GUT) konstanty základních interakcí nejsou ve skutečnosti konstantami, protože při velmi vysokých energiích by se jejich hodnoty musely vyrovnat. Toto byl pravděpodobně případ hned po velkém třesku, kdy fungovala „supersíla“.
Teoretická fyzika má metody založené na moderních znalostech o mikrosvětě a o makrosvětě, které nám umožňují testovat důsledky podobných předpokladů na obrázcích z mikrosvěta a vesmíru jako celku. Z teorie vyplývá, že pokud by se byť jediná z konstant změnila o více než 10–15 %, vesmír by byl „zdegenerovaný“. Nebylo by možné, aby se v něm vytvořily stabilní struktury jako jádra, atomy, hvězdy a galaxie. Například zvýšení Planckovy konstanty o 15 % zbaví protony jejich schopnosti spojovat se s neutrony, procesy termonukleární syntézy tedy nebudou pokračovat ...
Ukázalo se, že si příroda s vysokou přesností „našla“ velké množství zdánlivě nezávislých parametrů mikrosvěta, které navzájem pasují tak, aby umožňovaly samotnou existenci vesmíru v takové podobě, v jaké ho známe. „Vzájemné přizpůsobení se prvků“ umožňuje vesmíru vyvíjet systémy se zvyšující se úrovní strukturní a funkční složitosti. Koneckonců toto (určitě alespoň na jedné planetě – naší!) vedlo ke vzniku života a inteligence ve vesmíru.
Ve snaze pochopit celou jedinečnost naší existence, zformuloval v roce 1974 britský astrofyzik Brandon Carter tzv. antropický princip (termín pochází ze starořeckého slova „člověk“). Položil si otázku: „Proč je vesmír organizovaný a vyvíjí se přesně tímto způsobem a ne jiným?“ Podle jeho názoru možná odpověď spočívá v tom, že pokud by byl vesmír uspořádán trochu jinak, nemohli bychom existovat a nikdo by si ani takové otázky nepokládal.
Antropický princip zní jako moderní ozvěna toho, co bylo kdysi antropocentrismus – tj. umístění člověka do středu světa, ale neměl by se s ním zaměňovat. Antropický princip má mnohem hlubší význam, protože ukazuje, že vesmír, ještě od svého vzniku, obsahuje možnost (a možná až nezbytnost) existence inteligentního života.