Obr. 1: Pět trpasličích planet podle Mezinárodní astronomické unie:

■ Ceres (fotografie ze sondy Dawn)

■ Pluto (fotografie ze sondy New Horizons)

■ Eris a její měsíc Dysnomia (fotografie z Hubblovakosmického teleskopu)

■ Makemake a dosud nepojmenovaný měsíc S/2015 (fotografie z Hubblova kosmického teleskopu)

■ Haumea a její měsíce Namaka a Hi’aka (fotografie z Hubblova kosmického teleskopu)
(zdroj https://en.wikipedia.org/wiki/Dwarf_planet)

Kamenné planety

Základními charakteristikami kamenných planet jsou zejména:

■ pevný povrch

■ velká hustota

■ malá velikost

■ malé zploštění

■ menší vzdálenost od Slunce

■ malý počet měsíců

■ neexistence prstenců

■ pomalá rotace

Merkur

Nejblíže ke Slunci obíhá planeta Merkur. Jedná se o planetu menší než Země. Na první pohled je velmi podobná Měsíci obíhajícímu kolem Země.

Stejně jako jiné kamenné planety nebo též Měsíc má také Merkur pevný kamenný povrch, na kterém jsou nejnápadnějšími útvary krátery. Největším kráterem na Merkuru je Caloris s průměrem 1 300 km. Uvnitř kráteru Calorisse nachází mnoho menších kráterů. Některé krátery na Merkuru jsou pojmenovány po významných spisovatelích, umělcích a hudebních skladatelích. Z českých osobností mají svůj kráter Smetana, Dvořák a Janáček. Slovensko ani Bulharsko mezi krátery nemají zastoupení. Krátery na Merkuru vznikly stejně jako krátery na jiných tělesech sluneční soustavy. Příčinou jejich vzniku je srážka s nějakým menším tělesem. Při dopadu takového tělesa dojde k uvolnění velkého množství tepla. Tím se zahřeje dopadající těleso i planeta v místě dopadu na teplotu několika tisíc kelvinů. Dojde k sublimaci horniny a vzniku prohlubně – kráteru. Dále od místa dopadu tělesa dochází jen k roztavení horniny a k její trvalé deformaci. Ještě dále od místa dopadu je hornina deformována jen dočasně. Pro vznik kráterů je důležité, že na Merkuru prakticky neexistuje atmosféra. Tím mohou na povrch planety dopadnout i docela malá tělesa z kosmického prostoru, a tím zapříčinit vznik i docela malých kráterů. Obecně platí, že hustota a velikost takto vzniklých kráterů znamená, že se na planetě nevyskytuje atmosféra a zároveň, že zde neprobíhají procesy, přetvářející povrch planety. Dopad tělesa nazýváme impakt, proto se takto vzniklé krátery nazývají impaktní krátery. Největší impaktní krátery mají uprostřed centrální pahrbek. Proces vzniku impaktního krá-teru můžeme sledovat například i při vhození kamene do bláta nebo vhození kousku másla do krupicové kaše.

Nejpodrobnější snímky povrchu Merkuru pořídila sonda Messenger na konci 1. desetiletí tohoto století. Kolem Slunce oběhne Merkur jednou za 88 dní, tedy za necelé 3 měsíce. Perioda rotace je necelých 60 dnů, tedy asi 2 měsíce. Znamená to, že se Merkur velmi zvolna otáčí kolem své osy. Proto je den i noc na Merkuru mnohem delší než na Zemi. Slunce na Merkuru vychází vždy po 176 pozemských dnech, 88 dnů je stále nad obzorem, 88 dnů stále pod obzorem.Protože osa Merkuru je kolmá k rovině oběhu, nedochází ke střídání ročních období, jak je známe ze Země.Na straně přivrácené ke Slunci je Merkur rozpalován na teplotu vyšší než 400 °C, na odvrácené straně panuje mráz téměř –200 °C. 

Merkur s poloměrem 2 440 km obíhá kolem Slunce ve vzdálenosti asi 40 % vzdálenosti Země od Slunce. To znamená, že se na obloze nikdy od slunce moc nevzdálí. Může být proto vidět jen těsně před východem nebo těsně po západu slunce. 

Merkur je pojmenován podle římského boha obchodu a zisku Mercuria. Jeho řeckým protějškem byl Hermes, bůh cestovatelů, obchodníků a zlodějů. Dřívese pro Merkur používalastaročeská jména Dobropán a Horana.

Venuše

Kamennou planetou je také Venuše. Venuše je jen o málo menší než Země, mohlas by tedy být jakýmsi dvojníkem. To ovšem neplatí, protože Venuše je obklopena hustou atmosférou, která neumožňuje pozorovat ve viditelném záření z vesmíru žádné povrchové útvary. Ty známe teprve díky sondě Magellan (sonda byla pojmenována podle portugalského mořeplavce Fernão de Magalhãese, jehož loď jako první obeplula v roce 1522 zeměkouli), která počátkem 90. let minulého století pomocí radaru zmapovala povrch planety. Sonda Magellan obíhala Venuši po polární trajektorii (prochází nad oběma póly planety) a fotografovala pomocí radaru povrch Venuše. Jak se planeta otáčela kolem své osy, byl zmapován celý povrch. Zjistila, že povrch Venuše byl přetvořen intenzivní sopečnou činností. I když žádná ze sopek na Venuši není v současné době činná, jsou v jejich okolí výrazná lávová pole. Nejvyšší vyhaslou sopkou na Venuši je MaatMons vysoká asi 8 km Jiné vyhaslé sopky se označují jako arachnoidy, další jako kruhové dómy (jindy též lívance). Kruhové dómy jsouvyhaslé sopky o průměru asi 20 – 25 km, které se částečně zabořily do rozměklého povrchu. Na Venuši je mnohem méně kráterů než na Merkuru. Chybí menší krátery, protože malá tělesa při průletu hustou atmosférou úplně shoří. Krátery lidé pojmenovali podle významných žen; jeden z kráterů se jmenuje Němcová podle spisovatelky Boženy Němcové, jiný Cori podle česko-americké biochemičky (Gerty Coriová), další Budevska podle bulharské herečky (Adriana Budevska). Některé krátery nesou česká křestní jména Hanka, Julie a Vlasta, slovenské křestní jméno Jitka, bulharská křestní jména Galina, Radka, Vaka a Zdravka.

Venuše má mnohonásobně hustější atmosféru než Země. Atmosféra Venuše obsahuje zejména oxid uhličitý, který zabraňuje úniku tepla z planety do okolí. Teplota povrchu planety tak dosahuje téměř 500 °C. Zvýšení teploty povrchu Venuše, které takto nastává, označujeme názvem skleníkový jev. Skleníkový jev na Venuši je nejvýraznější ze všech těles sluneční soustavy. Hustá atmosféra na Venuši způsobuje neustálé šero. Návštěvníci Venuše by neměli možnost skrz atmosféru pozorovat Slunce ani jiné hvězdy. 

Venuše je jen o málo menší než Země (poloměr Venuše je 6 050 km, poloměr Země 6 400 km) a obíhá Slunce ve vzdálenosti tří čtvrtin vzdálenosti Země od Slunce. Venuše oběhne kolem Slunce přibližně za 7,5 měsíce. Rok na Venuši je proto o něco delší než pozemský půlrok. Protože se Venuše otáčí kolem své osy velice pomaloučku, dochází ke střídání dne a noci jen jednou za 117 pozemských dní. Venuše se kolem osy otáčí opačným směrem než Země a většina planet. Proto tam slunce vychází na západě a zapadá na východě.

Venuše má jméno podle římské bohyně krásy. Jejím řeckým protějškem byla Afrodité, bohyně lásky. Dřívese pro ni používalo staročeské jméno Krasopaní. 

Merkur a Venuše mají při pohledu ze Země fáze podobně jako Měsíc. Tvar a velikost fází závisí na vzájemné poloze planety, Slunce a Země.

Mars

Třetí planetou podobnou Zemi je Mars. Stejně jako Země má také Mars pevný povrch, je ale menší. Na Marsu jsou velmi nápadné polární čepičky v okolí obou pólů. Jsou tvořeny zmrzlou vodou (ledem) a zmrzlým oxidem uhličitým (suchým ledem). Planeta Mars je nejčastějším cílem kosmických sond. Sondy zmapovaly povrch Marsu a zjistily, že severní polokoule má nižší „nadmořskou“ výšku, zatímco jižní polokouli tvoří rozsáhlá pahorkatina. Načervenalá barva povrchu Marsu je způsobena oxidy železa.

Výzkumy také odhalily, že se v dávné minulosti na Marsu nacházelo obrovské množství tekoucí vody a pravděpodobně také moře či ohromný oceán. Dnes je však planeta vyprahlá, suchá. Voda se na Marsu nachází jen v podobě sněhu a ledu v polárních čepičkách, případně sněhu a námrazy v hlubokých kráterech. Voda v kapalném skupenství se může nacházet pouze hluboko pod povrchem Marsu. Krátery na Marsu jsou pojmenovány podle přírodovědců a podle měst. Svůj kráter mají i slovenská města Handlová a Lipany, česká Cheb, Nýrsko (kráter Njesko) a Tábor, bulharská Byala a Dulovo. 

Zajímavým útvarem na Marsu je kaňon Údolí Marineru (VallesMarineris). VallesMarineris je kaňon hluboký 5 – 6 km a široký několik set kilometrů, který se táhne do vzdálenosti 4 000 km.V jeho blízkosti se vypínají nejvyšší sopky na Marsu, které stejně jako sopky na Venuši nejsou v současnosti činné. Vůbec nejvyšší sopkou a horou na Marsu je štítová sopka OlympusMons, která se na ploše srovnatelné s plochou České republiky tyčí do výšky 21 km. Tato sopka je zároveň nejvyšší horou v celé sluneční soustavě. Mars oběhne kolem Slunce přibližně za 1,9 roku. Osa rotace Marsu má téměř stejný sklon jako osa Země. Proto se podobně jako na Zemi střídají také na Marsu roční období. Mars je podobný Zemi i dobou rotace kolem osy. Jeden den na Marsu trvá 24 hodin a 37 minut. Planeta Mars má ve srovnání se Zemí přibližně poloviční poloměr (3 400 km) a obíhá Slunce 1,5 krát dále než Země. Atmosféra Marsu obsahuje hlavně oxid uhličitý, stejně jako atmosféra Venuše. Atmosféra je však řídká, a tak vliv skleníkového jevu je mnohem menší. 

Mars má na obloze typickou načervenalou barvu. Proto byl pojmenován podle římského boha války. Jeho řeckým protějškem byl Árés. Dřívese používala staročeská jména Smrtonoš a Řeřana.

(zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/Mars)

Mars je často spojován s možným životem. Jistě k tomu přispěla podobnost fyzikálních podmínek Marsu se Zemí, kromě toho však se v historii nachází několik vln zájmu o Mars jakožto druhou „obydlenou“ planetu. Asi největší vlna vznikla v souvislosti spozorováním Marsu italským astronomem Giovannim Schiaparellimv roce 1877 a pak dalšími následnými pozorováními. Schiaparelli totiž na Marsu zaregistroval hustou síť lineárních útvarů, které označil jako průplavy (italsky canali). V té době na Zemi vznikaly dva obří průplavy: Suezský a Panamský, jejichž vznik byl ve druhé polovině 19. století považován za vrchol pozemské techniky. Se svými 193, resp. 82 kilometry se však nemohly srovnávat s lineárními útvary na Marsu, a tak Schiaparelli oprávněně předpokládal, že civilizace na Marsu musí být mnohem dále ve svém vývoji. Další vlna zájmu o Mars vznikla, když byla v roce 1976 sondou Viking vyfotografována „Lidská tvář“. I když jde jen o zvětralý kámen zajímavého tvaru, jak dokázala nezpochyb-nitelně fotografie ze sondy Mars Global Surveyor v roce 2001, zvýšila fotografie zájem lidí o průzkum Marsu a vedla následně k celé řadě vyslaných průzkumných sond.

Kolem Marsu obíhají dva měsíce: větší Phobos [fobos] a menší Deimos [dejmos]. Jde o kamenná tělesa nepravidelného tvaru. Phobos je zhruba 25km kus skály, který obíhá kolem Marsu ve vzdálenosti 9 000 km. Deimos má skoro o polovinu menší rozměry než Phobos a obíhá kolem Marsu ve vzdálenosti 24 000 km. Také měsíce Phobos a Deimos měly svá staročeská jména: Strach a Hrůza.

Zem

Ke kamenným planetám patří samozřejmě také Země. Její popis však obvykle nespadá do astronomie, ale převážně do zeměpisu či geografie. Přesto existují četné snímky Země z vesmíru. Pravidelně je Země fotografována z oběžné dráhy, je ovšem také fotografována kosmickými sondami, které po opuštění povrchu Země mohou hned vyzkoušet své kamery na snímkování Země. Země je jedinou planetou (přesněji jedinou známou planetou), na jejímž povrchu se nachází voda v kapalném skupenství. Kapalná voda je klíčová pro vznik a udržení se života na Zemi. Proto si představujeme, že i na dalších kosmických tělesech může být život založen na podobných (vodních) procesech, a tak je pro nás hledání vody ve vesmíru tak vý-znamným tématem.

(zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/Earth)

Měsíc

Kamenným tělesem je rovněž Měsíc, který je zároveň jediným měsícem obíhajícím Zemi. Měsíc je velkým tělesem, jeho poloměr je skoro čtyřikrát menší než poloměr Země. Stejně jako u některých měsíců obřích planet má vázanou rotaci, tedy pozorovatelům ze Země nabízí pohled jen na jednu svou polokouli. Vázaná rotace je způsobena slapovými silami, které po dostatečně dlouhé době „zaparkují“ měsíc v takové poloze, že doba oběhu je rovna době rotace kolem osy. V dokonalé podobě můžeme vázanou rotaci sledovat u dvojice těles Pluto – Charón, kde mají obě tělesa vázanou rotaci, a tak podobně jako dva zamilovaní lidé hledí stále na sebe, i Pluto a Charón jsou k sobě natočeny stále stejnými polokoulemi. Jak už bylo zmíněno výše, Měsíc stejně jako Merkur nemá atmosféru, a tak obě tělesa jsou si podobná i na snímcích, protože typickými povrchovými útvary jsou impaktní krátery.

Plynné planety

Základními charakteristikami plynných planet jsou zejména:

■ plynný „povrch“

■ nízká hustota

■ relativně velký poloměr

■ malé zploštění

■ větší vzdálenost od Slunce

■ velký počet měsíců

■ existence prstenců

■ rychlá rotace

Jupiter

Největší planetou sluneční soustavy je Jupiter. Na rozdíl od Země, Merkuru, Venuše a Marsu nemá Jupiter pevný povrch. Jedná se o planetu plynnou, tvořenou převážně vodí- kem a heliem. Proto se planeta otáčí kolem osy jinak než planety s pevným povrchem. Kromě běžného zkoumání složení a struktury atmosféry astronomové měli v roce 1994 možnost využít ke zkoumání i postupný dopad jednotlivých fragmentů komety D/1993 F2 Shoemaker-Levy 9.

Již v menším dalekohledu jsou na Jupiteru vidět pásy rovnoběžné s rovníkem. Plyn v různých pásech se pohybuje různou rychlostí, dokonce v některých pásech proudí plynopačným směrem. Tam, kde se jednotlivé pásy stýkají, vznikají v plynu víry. Největší vír nazýváme Velká rudá skvrna.Velká rudá skvrna se na Jupiteru nachází již několik stovek let. Je o něco větší než Země. Jupiter obíhá Slunce 5,2krát dále než Země. Poloměr planety je 71 500 km, tedy přibližně desetinásobek poloměru Země. 

Jupiter je pojmenován podle římského vládce bohů. Jeho řeckým protějškem byl Zeus. Dřívese používalastaročeská jména Králomoc a Prúhana.

(zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/Jupiter)

Kolem Jupiteru obíhá mnoho měsíců. V roce 2019 jich známe 79. Největší čtyři měsíce Io, Europa, Ganymed a Callisto, které jsou vidět i v menších dalekohledech, objevil v roce 1610 Galileo Galilei. Proto se nazývají galileovské měsíce. Všechny čtyři galileovské měsíce obíhají ve směru rotace Jupiteru. U ostatních měsíců to však není pravidlem. Mnohé měsíce obíhají proti směru rotace planety. Nejmenší z těchto měsíců mají velikost jen asi 1 km. Io je kamenné těleso s velmi bouřlivou sopečnou činností. Sonda Galileo zde objevila asi 300 aktivních sopek.Europa je tělesem s ledovým povrchem, pod nímž je slaná voda v kapalném stavu – oceán.Ganymed je největším měsícem ve sluneční soustavě. Velikostí převyšuje Pluto i Merkur. Jedná se o ledové těleso. Také Callisto je ledový měsíc. Na jeho povrchu je velký počet kráterů.Protože hustota kráterů na tělesech sluneční soustavy umožňuje odhadnout stáří povrchu měsíce a to, zda byl povrch dodatečně přetvářen sopečnou či tektonickou činností, nebo erozí, je patrné, že povrch Callisto je velmi starý. 

Kromě měsíců obíhají kolem Jupiteru také mnohem menší tělesa. Obíhají spořádaně v rovině rovníku planety a vytvářejí při pohledu z dálky Jupiterovy prstence. V oblasti prstenců obíhají také některé menší měsíce, které způsobují ostré ohraničení prstenců a mezery v prstencích. V místě výskytu těchto pastýřských měsíců jsou nejbližší okraje prstenců rozvlněné díky gravitačnímu působení pastýřských měsíců. 

Jupiter rotuje rychleji než Země, přestože je větší. Jedna otočka kolem osy mu trvá necelých 10 hodin. Kolem Slunce oběhne za 12 let.

Saturn

Druhou největší planetou ve sluneční soustavě je Saturn. Je jen o málo menší než Jupiter a obíhá Slunce dvakrát dále než Jupiter. Saturn je jako Jupiter tvořen převážně vodíkem a heliem a nemá pevný povrch. Proto má i Saturn v atmosféře pásy rovnoběžné s rovníkem. 

Saturn je známý svými prstenci. Ty jsou tak nápadné, že jsou viditelné ze Země i menšími dalekohledy. Při bližším pohledu se v prstencích objeví mezery a mezírky rozdělující prstence na jednotlivé prstýnky. Tyto mezery a mezírky jsou způsobeny pohybem větších těles v prstencích. Největší mezery způsobují až stokilometrové měsíce. Tyto měsíce vysbírávají tělíska prstenců, která se vychýlila z dráhy. Tím udržují hranice prstenců či jednotlivých prstýnků. Proto se jim říká pastýřské měsíce. Nejslaběji vázané části pastýřských měsíců se naopak často od měsíců oddělují a doplňují prstence. Protože zevnitř tělesa v prstencích přibývají jedné strany a zvenčí ze strany druhé, mají velmi zajímavý tvar slepenců tvaru paragrafů.

Největším Saturnovým měsícem je Titan. Titan objevil již v roce 1655 holandský fyzik a astronom Christiaan Huygens. Titan má hustou atmosféru, a tak jsme až donedávna nevě-děli, jaký je Titanův povrch. Díky sondě Huygens víme, že na povrchu jsou světlé vyvýšeniny z ledu a tmavá údolí a řečiště. Při teplotách kolem –100 °C nemůže v řečišti téci voda. Jde o řeky a jezera z metanu, který může na Titanu existovat ve všech třech skupenstvích. Mluvíme pak o obdobě koloběhu vody na Zemi –koloběhu metanu na Titanu. Zkoumání Titanu v budoucnosti jistě přinese i další zajímavá překvapení z pohledu vzniku života, protože atmosféra je stejně jako na Zemi z většiny tvořena dusíkem, jen je mnohem hustší.

(zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/Saturn)

Kromě Titanu a pastýřských měsíců obíhají kolem Saturnu desítky dalších měsíců. V roce 2019 jich známe 62. Pro jejich pojmenování se používají jména severských božstev. Většina měsíců Saturnu má podobně jako měsíce Jupiteru povrch tvořený převážně ledem. Takovým měsícem je například 500km Enceladus. Na něm objevila v prvním desetiletí 21. století sonda Cassini výtrysky plynu a ledových částic do výše až 1 500 km. Zajímavým měsícem je také například Hyperion. Je to měsíc Saturnu s rozměry přibližně 200 km × 250 km × 350 km. Je tvořen převážně ledem, v němž se vyskytují četné póry. Tím je povrch intenzivně členitý a prakticky všude jsou na něm velmi strmé srázy. Saturn obíhá Slunce 10krát dále než Země. Poloměr planety je 60 300 km. Doba rotace Saturnu je přibližně stejná jako doba rotace Jupiteru. Sklon osy je podobný jako u Země. Kolem Slunce Saturn oběhne za 30 let. 

Detailní pohled na prstence Saturnu ze sondy Cassini ukazuje jejich rozčlenění na tenké prstýnky. Prstence jsou tvořeny spoustou těles (většinou ledových) s rozměry od 1 mm po stovky metrů, jak ukazuje kresba ve výřezu. Prstence zaujímají prostor od povrchu Saturnu až do vzdálenosti 500 000 km. Tloušťka prstenců je jen několik stovek metrů. Italský a francouzský fyzik a astronom Giovanni Domenico Cassini, který sezabýval zejména zkoumáním planet, objevil v prstencích Saturnu mezeru, která se jmenuje Cassiniho dělení.Sklon osy rotace Saturnu způsobuje, že se nám při pohledu ze Země zdá, že se Saturnovy prstence naklápějí. Někdy je vidíme „shora“, někdy „z boku“, jindy „zdola“. 

Saturn je pojmenován podle římského boha času. Jeho řeckým protějškem byl Kronos. Dříve se často používala též staročeská jména Hladolet a Kruhana.

Uran

Třetí plynnou planetouje Uran. Má namodralou barvu, která je důsledkem nepatrného množství metanu v atmosféře. I Uran je obklopen podobně jako ostatní plynné planety prstenci. Tři největší jsou označeny francouzskými jmény Egalité, Fraternité a Liberté.

O měsících Uranu toho víme relativněmálo, protože je zatím navštívila pouze jediná sonda Voyager 2, která byla vypuštěna v roce 1977. Po průletu kolem Jupiteru (1979) a Saturnu (1981) byla nasměrována i k Uranu (1986) a pak k Neptunu (1989). Protože kolem planet jen prolétala, nemohla pořídit snímky všech měsíců. V roce 2019 u Uranu zatím známe 27 měsíců. Jsou pojmenovány podle jmen hrdinů her Shakespeara a Popeho.

Uran se otáčí kolem své osy velmi rychle jako Jupiter a Saturn; perioda rotace Uranu je 18 hodin. Osa Uranu má ve srovnání s ostatními planetami výjimečnou polohu: leží přibližně v rovině, ve které Uran obíhá kolem Slunce. Proto jsou „roční období“ (a rovněž magnetické pole v okolí Uranu) velmi složitá. Uran obíhá Slunce 19krát dále než Země. Jeho poloměr je 26 000 km. 

Uran je pojmenován podle řeckého boha vesmíru a nebe. V tomto ohledu je mezi ostatními planetami výjimkou, neboť naprostá většina planet nese jména římských bohů. V 19. století dostal také staročeská jména Nebešťanka a Lehana.

(zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/Uranus)

Neptun

Poslední plynnou planetouje Neptun. Stejně jako Uran má i Neptun namodralou barvu, způsobenou nepatrným množstvím metanu v atmosféře.

Rovněž Neptun má podobně jako ostatní plynné planety prstence. O měsících Neptunu, kterých v roce 2019 známe 14, toho víme stejně jako o měsících Uranu velice málo. Nejvíce informací máme díky sondě Voyager 2, která kolem Neptunu a některých jeho měsíců prolétla v roce 1989. Nejpodrobněji zkoumala měsíc Triton, u něhož bylysondou na povrchu objeveny aktivní sopky… Perioda rotace Neptunu je 16 hodin, i Neptun se jako ostatní plynné planety otáčí kolem své osy velice rychle. Sklon osy Neptunu je přibližně stejný jako sklon osy Saturnu či Země, proto roční období jsou až na mnohonásobně větší vzdálenost od Slunce podobná těm, která známe na Zemi. Neptun obíhá Slunce 30krát dále než Země. Jeho poloměr je 25 000 km. Neptun je pojmenován podle římského vládce moře. Jeho řeckým protějškem byl Poseidón. V 19. století po svém objevu dostal česká jména Vodan a Šeřana.

(zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/Neptune)